Jan Šibík: reportážní fotograf hrůz a krás světa

Jan Šibík je pan Fotograf s velkým F. Od roku 1985 sbírá za svou práci uznání, významná ocenění (suma sumárum – v roce 2004 obsadil v soutěži WORLD PRESS PHOTO třetí místo v kategorii Sportovní příběhy, v soutěži Czech Press Photo, určené českým a slovenským fotografům, získal v různých kategoriích celkem čtyřicet jedno ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu. Třikrát byl oceněn v soutěži Fuji Press Photographer. Dvakrát získal hlavní cenu na mezinárodní soutěži fotografických kalendářů Golden Prisma Award...). V minulosti zorganizoval dvě velké humanitární akce – Podejte ruce dětem ze Siera Leone a Chci ještě žít. My jsme pro vás připravili s Janem Šibíkem neuvěřitelně energický rozhovor o jeho práci, připravované knize a těžkých podmínkách, které jsou u něj denním chlebem.

B IN FASHION: Používáte speciální oblečení pro focení v akci?

Používám, když třeba fotím v utečeneckém táboře, tak samozřejmě se snažím mít nenápadné oblečení. Doma mám poličky ve skříni označené štítkem Afrika dress, to je moje oblečení jenom do Afriky, protože nechci vyčnívat, nosím nenápadné oblečení, což má velkou výhodu – když se ušpiní, třeba když fotografuji z pokleku, nebo z lehu, tak se dají vyhodit, nic se neděje... A když je to opravdu nebezpečné místo, jako teď v Bangkoku, tak si s sebou vozím helmu a neprůstřelnou vestu.

B IN ART Můžete se nám pochlubit neopakovatelným kulturním zážitkem z cest?

Moc se mi nelíbí slovo pochlubit. Fotím lidi, kteří jsou na hraně života a smrti, nepoužil bych toto slovo, spíše jde o to udělat fotky natolik silné, aby ovlivnily pozorovatele. Ideální situace by byla, kdyby na základě mých fotek se lidé rozhodli věnovat své finance na sbírku nebo organizaci. Právě co se týče dobročinných organizací, tam bych použil rozvahu a zdravý rozum, volil bych menší organizace, které mají konkrétní projekty, finance pak snadno dohledáte a nerozplynou se v nenávratnu. Mám vynikající zkušenosti s Člověkem v tísni a s ADROU.

B IN CARS Pamatujete si na pocit, když jste poprvé sám řídil auto?

Abych se přiznal, tak si svou první jízdu v autoškole nepamatuji, ale když jsem dělal řidičák, tak jsem byl dost zmatený, zbrklý a hodně jsem zmatkoval. Vlastně to nebylo nic moc, ale jsem učenlivý, takže jsem se brzy naučil řídit docela obstojně. V místech, kde působím, často neexistuje jiná forma dopravy, než právě osobní automobily. Ač se o auta nezajímám, mám bohaté zkušenosti s řízením různých typů aut.

Stala se vám dopravní nehoda?

Stala se mi jedna vážná dopravní nehoda. S Michalem Novotným, tehdy pracoval jako fotograf pro Lidové noviny, jsme byli pracovně v Súdánu. Protože jsme skončili o pár dní dříve, rozhodli jsme se jet do Keni na safari. Jenže v Africe se řídí úplně jinak. Třeba se tam předjíždí z obou stran. Takže do nás v zatáčce nabouralo auto, které nás předjíždělo. Náš půjčený jeep se několikrát otočil, moje fotobrašna ze zadního sedadla vypadla ven. Navíc jsme předtím měnili pneumatiku, jenže hever, který byl v autě, nám moc nepomohl, vozili jsme si proto s sebou asi dvacetikilový kámen. A ten jsme pak našli deset metrů před autem. Prolétl kolem nás, aniž by nás jakkoliv zranil. Ačkoliv byla vina evidentně na druhém řidiči, tak to byla velmi prekérní situace, auto jsme sice měli pojištěné, ale stejně nás drželi dva dny na policii, než nás propustili.

B IN FOOD Když fotíte, dostáváte se do situací, kdy vám jde o holý život a na jídlo nemáte ani pomyšlení. Co prvního si dáte, když několik dní hladovíte?

Občas se dostanu do země, kde sehnat jídlo může být problém. Vozím si s sebou konzervy – třeba tuňáka, třebaže ho jinak nejím. Mám rád ovoce – banány, ze zeleniny rajčata, okurky, papriky a k tomu chleba. Jídlo moc neřeším.

B IN TECH Prozradíte nám, na kolik odhadujete cenu svého profesionálního fotografického vybavení?

To je velmi problematické. Když jsem si před dvěma roky kupoval fotoaparát, stál mě 200 tisíc, teď se dá koupit za 40 tisíc. Aktuálně bych odhadoval svoje vybavení v hodnotě sta tisíc. Za těch dvacet pět let, kdy jsem si kupoval svoje vlastní fotoaparáty a vybavení, jsem utratil jeden, možná dva, miliony korun jen za fotovybavení. Ale teď konečně došlo ke změně, poprvé jsem dostal služební fotoaparáty, ještě čekám na dovybavení, ale mám radost, že do nich nemusím investovat sám. Po celou dobu používám canony, na které jsem si zvyknul. Mám celou jejich vývojovou řadu od klasických až po digitální fotoaparáty. Na digitální jsem přešel v roce 2005. Jejich objektivy mají mimo jiné velkou výhodu v tom, že se dají použít jak na klasický, tak na digitální fotoaparát. Ono vlastně nezáleží na tom, čím fotíte, ale jak fotíte...

B IN TERVIEW

1) Je o vás známo, že vyhledáváte vyloženě nebezpečná místa, fotíte střety a konflikty, přírodní katastrofy i třeba polský smutek po pádu letadla. Musí to být neuvěřitelně emotivní, jak se s tím vypořádáváte?
Nemyslím si, že záměrně vyhledávám jenom nebezpečná místa. Ale může vám to tak připadat, protože chci dělat silné a dobré fotografie, často tam dostávám emoce a dramatičnost. Právě v těchto situacích jich je více. Ovšem není to pravidlo, opakovaně jsem fotil dva psy v Bukurešti, lázně v Káhiře, často také fotím témata, které by ani nikdo neřekl, že fotím.

2) Prý připravujete novou knihu, o čem bude?
Rozhodl jsem se vydat novou knihu s jednoduchým a výstižným názvem – Šibík IV, jedná se tedy o mou čtvrtou knihu. Celý projekt je na začátku, vydat knihu je velmi náročné, hlavně po finanční stránce, díky krizi se hůře hledají sponzoři. Osvědčilo se mi uspořádat velkou výstavu fotografií, která je totožná s knihou, takže i tímhle se to trochu komplikuje. Kniha by mohla vyjít za půl až tři čtvrtě roku. Bude obsahovat reportáže za posledních pět let, poslední kniha STORIES datovala období od roku 2000 až 2005.

3) Cory a Beauty jsou pouliční psi z Bukurešti – jak jste se dostal k jejich dokumentování? Co pro vás znamenají?
K focení Cory a Beauty jsem se dostal čirou náhodou. Když jsem je fotil poprvé, nejel jsem za nimi, ale před deseti lety jsem fotil v Bukurešti fetující chlapce v kanálu. Měl jsem schůzku s Florianem, romským chlapcem, byl „šéfem“ kanálů, no a po deseti letech už nebydlel v kanálech, ale stejně na schůzku nepřišel. Čekal jsem na nádraží, kde jsme měli mít schůzku. Právě kolem nádraží se potuluje nejvíc psů, někteří jsou agresivní, ale tihle dva psi si spolu hráli. Napadlo mě, že když už nic, byla by to skvělá reportáž. Dva dny jsem je sledoval deset hodin. To oni mi ukázali Bukurešť svýma psíma očima. Zjistil jsem, že se pohybují v teritoriu o rozloze jeden kilometr čtvereční. Fotografie měly na facebooku obrovský ohlas. Po měsíci jsem za nimi letěl znovu, šéfredaktor Reflexu svolil fotky otisknout a reportáž měla velký úspěch. Po osmi měsících jsem se za nimi opět vydal, následovala další reportáž a další pozitivní komentáře...

Fotografie a práce Jana Šibíka k vidění na jeho oficiálních stránkách.