Pánové Tomáš Lindovský, Martin Stára, Kamil Štajgl a Radovan Vacík ze studia MANUA dělají věci po svém. Od roku 2008 přistupují k architektonické praxi netradičním a originálním způsobem, což ovšem neznamená zbytečnou extravaganci za každou cenu. Budete překvapeni, jak elegantní a stylově vyvážené jejich návrhy jsou.
B IN FASHION Tlak módy je neúprosný. V buticích kterých značek mu podléháte nejčastěji?
K: Oblíbené butiky, ve kterých bych pravidelně nakupoval, nemám. Ale módu obecně sleduju rád. Docela se tím bavím. Naposledy jsem si udělal radost pěti knoflíky z blešáku v Paříži. Byly prostě neodolatelný.
T: Módu pozorujem. Úplne jej však neprepadám, až na slnečné okuliare s veľkými rámami.
M: Módu sleduji spíše zpovzdálí, je to pro mě fascinující svět.
B IN ART Pokud jde o kulturu, procházíte se více po galeriích, divadlech, kinosálech a koncertních síních, nebo si raději někde v klidu otevřete knížku?
K: Nejčastěji chodím do galerií. Poslední dobou jsou to převážně výstavy kamarádů. Bohužel není čas na všechno. Do galerie 100m3 ve Všetatech, kterou provozuje náš kamarád, se ale snažím jezdit pravidelně. No a hudba je pro mě jak inspirace, tak stimulant pro práci, takže kdykoli je možnost zajít na nějaký dobrý koncert, musím tam.
R: V současné době jsou to knížky, ale na pěknou výstavu zajdu moc rád.
M: Snažím se sledovat dění kolem sebe maximálně jak dokážu, nakonec vše spíše nechávám plynout a k většině akcí se dostanu náhodou. Mám rád nečekané kulturní zážitky. Pokud se však v Praze objeví jakýkoliv mistr, snažím se ho neminout. Knihy jsou přirozenou součástí mého života od dětství, a díky pražské MHD mám stále nějaký čas číst.
T: Posledné nezabudnuteľné zážitky mám z výstavy Dreamlands v Centre Pompidou. V Karlových Varoch som videl krásny film režiséra Semih Kaplanogtu s titulom Bal. Veľmi rád by som si zopakoval koncert Avishai Cohena v Rudolfíne.
B IN CARS Máte nějaké oblíbené auto, kterým jste jezdil, jezdíte, případně jezdit chtěl?
R: Můj sen je mít obytný van, jako je třeba VW Vestfália a být svobodný.
M: Počkám pár let, jestli auta konečně začnou lítat a nejlépe na vodík. Pak si asi udělám řidičák.
T: Jazdím starším autom značky VW Golf, má malú spotrebu a trochu slabé brzdy. Premýšľam o bezpečnosti.
B IN FOOD Rozhovor prochází žaludkem. Preferujete určitou kuchyni, případně přímo restauraci, nebo si potrpíte na domácí stravu?
K: Já jsem na jídlo fakt lajdák. Tady v Čechách jím pořád Termixy a rohlíky. Ale Itálie je pro mě numero uno.
R: Mám rád jídlo od maminky, vaří úplně nejlépe.
M: Neumím si představit život bez dobrého jídla. Postupně objevuji zahraniční kuchyně a přes ně tu českou. Je škoda, že v Česku máme tak špatný stravovací standard. Doufám, že i češi jednou pochopí, že šunka je z masa a svíčková ze zeleniny.
T: Nedávno mi istá slečna v Paríži odkryla francúzske kulinárstvo. To ma zaujalo.
B IN TECH Jsme fascinování technikou. Co vy, používáte k ulehčení, anebo zpříjemnění života nějaký výkřik nejnovějších technologií?
K: Já mám v oblibě roboty a nanotechnologie. Hlavně co se týče jejich „softwaru“.
R: Já si vystačím s počítačem :-)
M: Mrzí mě nedostupnost a exkluzivita základních technologií, od kterých jsem očekával mnohem rychlejší nástup. Nějak se to celý zaseklo na klávesnici a myši. Věřím v biotechnologie. Mobil v ušním lalůčku, počítač v podpaží a oči s digitálním zoomem. Pak se o to začnu zajímat.
T: Tak už vlastním iPhone. Mám v rukách stopárovho sprievodcu galaxiou a tak sa teším čo spolu zažijeme.
B IN LIFE Na toto téma se dá dlouze filosofovat, ale když to vezmeme kolem a kolem, život je krátký. Co děláte pro to, abyste si ho pořádně užil právě vy?
K: Tím, že se snažím s ostatními něco tvořit.
R: Miluji adrenalinové sporty, takže když je čas…
M: Oženil jsem se.
B IN TERVIEW Abychom se mohli o tom všem nejenom bavit, je potřeba na to také nějak vydělat. Baví vás vaše práce?
K: Moje práce mě baví. Ale zatím nám nikdo vyloženě vydělat nedal. Penězi z naší práce většinou dotujeme čas, který trávíme na neziskových projektech.
R: Mě moc baví také. Už jen proto, že ji děláme tak jak chceme my, vytváříme studio, kde navrhování musí být zábava a ne permanentní nervy. Bohužel se většinou setkáváme s lidmi, kteří naši práci nechápou a zdráhají se za ni normálně platit. Přeci jen české prostředí není na práci architekta zvyklé.
M: To by asi jinak nešlo. Myslím si, že kdyby lidé více dělali to, co je baví tak je nám tu všem líp. A bez pomoci lidí kolem mě bych asi nikdy nemohl dělat to, co právě dělám. Doufám, že jim to jednou budu moci vše splatit.
T: Práca, kde dostaneme priestor na tvorbu a zadavatel je spokojný ma baví. Doležitá je i dobrá nálada a pohoda pri samotnej práci. Toho u je u nás požehnane.
Jste začínající studio. Jak jste se dali dohromady?
Potkali jsme se ve škole, kde jsme chodili do stejného ateliéru a účastnili se stejných workshopů. První vážnější myšlenka o tom, že budeme na něčem pracovat společně padla před třemi lety na scénografickém workshopu v Lisabonu. Vyloženě nám sedí systém spolupráce a konfrontace názorů. Asi to bude tím, že nás Christopher Day naučil jednou skvělou otázku: „Co kdyby?“ Když se v týmu bavíte tímto tónem, jde všechno daleko jednodušeji.
Přístavba soukromého bazénu v přízemí nenápadného činžovního domu v centru Prahy je nepochybně velmi nezvyklá zakázka, jak jste se k ní dostali?
Tato zakázka se k nám dostala od našeho mentora, který nás vedl ve školních projektech. Studii předal Martinovi a víc se o ni nestaral. Spoléhal, že ji zvládneme a této důvěry si v konečném důsledku vážíme nejvíce. Věřil nám i klient, a to je pro začínající architekty vyloženě štěstí. Nikdo vám tolik důvěry v tomto věku nedá.
Vaše projekty mají velmi moderní, až přímo kosmopolitní styl. Vystačíte si s časopisy a internetem, nebo za inspirací cestujete po kvalitní architektuře zaslíbených zemí?
No samozřejmě, že jezdíme. Bez toho by to nešlo. Jezdíme na výstavy, k vybraným budovám, nebo na výlety za našimi přáteli. Celkem pravidelně jsme v Německu u našeho kamaráda, který nás provádí po jeho realizacích a hovoříme o logice budov. Nikdo z nás se nevrací ze zahraničí bez reportu a fotek nových domů. A knihy? Ty si vozíme právě z ciziny. Tady je stále složité, některé tituly sehnat, přestože jsou pro profesi architekta dost významné. Jsou to dobré investice. Jednou se nám dokonce stalo, že jsme v Benátkách našli na ulici dvě krabice Domusů a Casabell ze 70. let. Měli jsme z nich takovou radost, že jsme je hned popadli a vláčeli se s nimi až do Čech.
Během relativně krátké historie vašeho ateliéru jste dokázali získat solidní množství cen v různých architektonických soutěžích. Oceněné projekty navíc působí zcela proveditelně, ne jen jako designová cvičení, budou se některé i realizovat?
Dosud jsme všechny soutěže dělali tak, aby ty výsledky byly realizovatelné. Čím dál víc však máme potřebu dělat soutěže spíše jako gesta a názory. To proto, abychom vyprovokovali diskuzi o smyslu a kvalitě toho, co jako společnost vytváříme. Ale na to tady v Čechách nejsou podmínky. Vlastně jsme udělali jednu soutěž do USA a témata, která jsme rozpracovali, začala mít velký význam i pro naši praxi, a to je dobře. Pro nás je to cesta, která má význam. Ať už využíváme myšlenek ze soutěžních projektů, nebo zkoušíme stále jiné způsoby navrhování, vždy jde o to, aby byl výsledek co nejkvalitnější. Soutěžní návrhy jsou tedy většinou realizovatelné a ty, které nejsou, si procházíme ve virtuální realitě.
Stránky studia MANUA
Michal Dufek: jezdit na kole je můj splněný sen DJ Wich: když je čas a nálada, tak si rád něco ukuchtím Lenny Trčková: když je práce koníčkem DJ Da Moon: ocenění je hnací motor Matěj Homola: osobně mi je nejbližší písnička Blázni Jirka Burian: rád vyšívá, nemá rád upgrady a chtěl by se naučit vařit Gary Moore: stará škola elektrické kytaryČtěte více:
Fotografie Petr Kozlík
