„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější?“ „Ty určitě ne!“ ušklíbne se zrcadlo a pukne. V prasklině se vidíte ještě křivější a ošklivější než v okamžiku před svým fatálním dotazem. Povolený zadek se třese strachem ze své velikosti, ze stehen na vás přátelsky pomrkává celulitida, prsa nabrala poměrně zajímavý tvar a pod krkem se vám, bože můj, rýsuje něco jako podbradek! Diagnóza? Jste tlustá!

Víte ale vůbec, jaké je být opravdu tlustá? Každé ráno se probouzet v hroší kůži a večer uléhat s pocity slona? Já vím, otestovala jsem vlastním tělem. Nikdy jsem nebyla v pravém slova smyslu štíhlá, neřku-li vychrtlá, avšak po porodu druhého dítěte by přede mnou i Bridget Jones ochromeně stanula v němém úžasu. Žijete, hubnete, jíte, přibíráte a najednou živíte a šatíte velrybu. A ještě s ní musíte chodit ven mezi lidi. Jen si to zkuste vyrazit na nákupy podprsenky s košíčky H a elegantních oblečků ve velikosti 52, případně větších. Při návštěvě obchodního centra ani nemrknete a 85% obchodů je pro vás tabu jen při pohledu do výlohy. Ve zbylých krámcích si vyberete z bohaté nabídky beztvarých kacabajek a jiných vlajících hábitů, za které by se ani matrixový Neo nemusel stydět (kdyby ovšem nosil velké květinové vzory a příčné pruhy).

Situace se zdála neúnosnou, lidé na ulici se ode mě znechuceně odvraceli a z kolotoče neustálého hubnutí a přibírání jsem začínala být slušně na hlavu. Vyzkoušela jsem kde co, dokonce i skupinovou terapii, jež pro mě ale skončila ve chvíli, kdy lektorka pronesla opravdu inteligentní větu o tom, že 50 kilogramů se hubne stejně těžko jako kil 5. Blábol.

A tak jsem vyhledala lékařskou pomoc. Paní doktorka na mě zkoušela různé fígle. Převažovala mě, přeměřovala, testovala mě důmyslnými dotazy i rozbory krve, dokonce i jídelníček mi zhotovila na míru. Všechno marné. Chvíle úspěchů byly tak pomíjivé a tak bolestně krátké. „Proč proboha sníte za odpoledne šest tatranek?“ nechápala lékařka. Cukr je prevít, lze si na něm vypěstovat slušnou závislost. Pak jíte, ani nevíte proč. Prostě musíte.

Lékařka v koncích mi nabídla razantní řešení. Pouze radikální krok prý může zvrátit můj velrybí osud. Podstoupila jsem tedy tubulizaci žaludku. Zákrok, při kterém vám z roztaženého orgánu udělají slušivý rukávek, který pojme množství jednoho malého kelímku s jogurtem.

Prvních deset kilo zůstalo v nemocnici, svět se začal tvářit přívětivěji a nenáviděné květinové tuniky se pakovaly ze skříně. Druhých deset kilo padlo, když jsem se živila pouze tekutou a posléze mixovanou stravou. Make-up se přestal zdát jen zbytečnou marnivostí a co chvíli jsem blaženě zkoušela další menší džíny. Posledních pětadvacet se rozplynulo kombinací nízkého kalorického příjmu a drsných lekcí spinningu několikrát týdně, na než jsem začala docházet, když se má váha blížila magické dvojcifernosti.

Oblékám nyní velikost 42/44 a jsem tak nějak konfekčně šťastná. Při nákupech se pohodlně vejdu mezi regály a počet tabuizovaných obchodů se snížil na příjemných 35%, přece jen – subtilní gazelka s mandlovýma očima už ze mě nikdy nebude. Prodavačky na mě nehledí s nelibým údivem již od dveří a můj šatník nepřipomíná beduínskou garderóbu. Věřte nevěřte, se svými stávajícími kilogramy jsem spokojená, vyrovnaná a jídlo neřeším (konečně). Jen když v televizi zahlédnu velryby, obejde mě varovné mrazení...

Vaše Radka